{STORYTITLE}
Name: Rachel
Gender: Female
Country of residence: Czech Republic
Writing language: Czech
Read story below!
Listen to this story on Spotify!
Story language
One is everything, everything is one
Jedno je vším, všechno jedním
Mami, co je to terezín?
Když mi bylo asi pět, jela jsem s maminkou v autě z Liberce do Žatce, kde jsme do mých deseti let bydleli. Cestou jsme vždy u Litoměřic míjeli ceduli označující Malou pevnost v Terezíně, kam jsme později jezdívali na tryzny. Jednou jsem se zeptala, co to vlastně ta Malá pevnost je. A tak začala nejspíš moje cesta po hledání mé židovské identity. Už ani nevím, co přesně mi maminka tenkrát řekla, ale zřejmě to bylo řečeno tak, aby to i mé pětileté uši snesly. Vím, že mě téma velmi zajímalo, a to také s ohledem na mou rodinu, s tématem šoa spjatou.
Jednou to došlo dokonce tak daleko, že jsem o tom, co se dělo v koncentračních táborech, začala vyprávět své pětileté kamarádce, načež si její rodiče přišli stěžovat mé mamince.
Mom, what is a Terezín?
When I was about five, I traveled with my mom from Liberec to Žatec, where we lived until I was ten. On our way, we always passed a sign near Litoměřice indicating the Small Fortress in Terezín, where we later used to go for memorial services. Once, I asked what exactly that Small Fortress was. And so, my journey to search for my Jewish identity probably began. I can't recall exactly what my mom said at that time, but it was probably explained in a way that my five-year-old ears could handle. I know that the topic interested me a lot, especially with regard to my family's connection to the Shoah.
It even went so far, that I told to my five-year-old friend about what happened in concentration camps, which led her parents to complain to my mom about it.
Vánoce
"Maminka vyrůstala v době komunismu, kdy v Česku, ale i v jiných komunismem postižených zemích, byly náboženství do cesty kladeny překážky."
Kromě jízd s maminkou v autě, byly mým oblíbeným časem také Vánoce, které jsem prožívala. A to hlavně pro jejich vůni cukroví a tajemství Ježíška, který nosil dárky. Maminka vyrůstala v době komunismu, kdy v Česku, ale i v jiných komunismem postižených zemích, byly náboženství do cesty kladeny překážky. A tak, byť má maminka židovské kořeny ze strany mého dědečka, zakořeněna v židovské tradici vlastně nebyla, jelikož neměla možnost ji z domova, ani z návštěv synagogy poznat. I to je možná důvod, proč jsme nakonec slavili Vánoce, při kterých jsme často zavítali i na Půlnoční mši.
Christmas
“My mom wasn’t deeply rooted in the Jewish tradition ... that’s also maybe why we ended up celebrating Christmas”
Apart from car rides with my mom, Christmas was also my favorite time. I loved the smell of Christmas sweets and the mystery of Santa (in Czech Ježíšek) bringing gifts. My mom grew up at the time of communism, when religion faced obstacles in Czechoslovakia and other countries affected by communism as well.
Although my mom had Jewish roots from my grandfather's side, she wasn't deeply rooted in the Jewish tradition since she couldn't practice it at home or attend the synagogue either. That's also maybe why we ended up celebrating Christmas and often attended even a Midnight Mass in church.
Čtvrtina se rovná jedné?
Je důležité zmínit, že můj tatínek žid není, svou filosofii našel na východě – směrem k buddhismu a Védám. Můj dědeček si vzal nežidovku, mojí babičku, a tak jsem od svého praděda často slýchala pojem vztažený k mé osobě: „čtvrtinová židovka“. Z toho jsem si pro sebe interpretovala, že židovka moc nejsem, či že na toto označení stejně dle ortodoxní halachy nebudu mít nikdy nárok.
Opak se ale stal pravdou, když jsme na podzim roku 2020, spolu s mojí maminkou a sestrami úspěšně absolvovali tzv. uznání židovského statusu před berlínským Bejt Dinem. Jedná se o krok podobný konverzi, ač s přihlédnutím na již zmíněný židovský původ. Člověk se tedy musí naučit co nejvíce k fungování židovského roku a prokázat, že tomu rozumí a že je s Judaismem spjatý, aby dovedl odpovědět na otázky, které budou před Bejt Dinem položeny. Mikve byla také součástí procesu – jaký to krásný rituál!
Ale nyní k tomu, co předcházelo tak velké změně, že se ze čtvrtinové židovky stala jedna celá. I když jsme bydleli v Žatci, jezdili jsme jednou do měsíce navštívit Liberec. Většinou jsme při té příležitosti zavítali do tamní synagogy, absolvovat bohoslužbu kabalat šabat. Od devíti let si na naše návštěvy synagogy pamatuji, ale je možné, že jsme tam chodívaly ještě předtím. Ani já, ani maminka jsme ze všeho toho zpívání a modliteb neměly moc rozum – přeci jen, ani já, ani ona jsme v židovské tradici nebyly vychované. Tehdy už jsem měla dvě malé sestřičky – jedné byl rok a půl a ta druhá byla novorozená. Bohoslužbu vedl občas můj děda, který byl již tehdy předsedou naší obce. Vím, že se mi ta hodinová bohoslužba zdála vždy dlouhá, a že už jsem se těšila na kiduš, anebo rovnou domů, na babiččiny výborné palačinky.
"Z toho jsem si pro sebe interpretovala, že židovka moc nejsem, či že na toto označení stejně dle ortodoxní halachy nebudu mít nikdy nárok."
Does one fourth equal one?
It's important to mention that my dad isn't Jewish; he found his philosophy in the East, leaning towards Buddhism and Vedas. My grandfather married a non-Jewish woman, my grandmother. And so I often heard the term "one-fourth Jewish" referring to my person from my great-grandfather. From that, I interpreted for myself, that I wasn't really Jewish or that I would never be even entitled to that label according to Orthodox Halacha anyway.
However, the opposite turned out to be true when, in the fall of 2020, together with my mom and sisters, I successfully underwent the process of recognizing my Jewish status before the Berlin Beit Din. It's a step similar to conversion but takes into account the mentioned Jewish heritage. One has to learn as much as possible about the functioning of the Jewish calendar and demonstrate a connection to Judaism to be able to answer the questions posed by the Beit Din. The Mikveh was also part of the process – what a beautiful ritual!
But now, let's get back to what preceded this significant change, turning the "one-fourth Jewish" into a whole one. Even though we lived in Žatec, we would visit Liberec once a month. Usually, we attended the Kabbalat Shabbat service in the local synagogue. I remember this from the age of nine, but it's possible we went there even before. Neither I nor my mom understood much of the singing and prayers – after all, we weren't brought up in the Jewish tradition. Sometimes my grandfather led the service, as he was already the chairman of our congregation. I knew that the hour-long service always felt so much longer, and I looked forward to Kiddush or going straight home for my grandmother's delicious pancakes.
“I interpreted for myself, that I wasn’t really Jewish or that I would never be even entitled to that label according to Orthodox Halacha anyway.”
Szarvas
Ještě ten rok dostala maminka informaci od tajemnice liberecké židovské obce o pravidelně se konajícím mezinárodním letním židovském táboře Szarvas [sarvaš]. Když jsme jednou jely opět z Liberce domů, zastavili jsme na červené semaforu na jedné křižovatce v Praze, a maminka mi vysvětlila, že tábor je dvoutýdenní a až v Maďarsku, blízko města Szarvas. Přišlo mi to dobrodružné a zkušenosti s letními tábory jsem již měla. A tak netrvalo dlouho a ještě to léto jsem vyrazila autobusem spolu s ostatními účastníky na tuto netradiční akci.
Tábor skýtal nesčetně aktivit, od „peuly“ (výuka Judaismu a jeho hodnot), sportu – plavání, jízdě na kánoi či výuky krav magy, lezení po stěně a tance, až po zpívání, výtvarku, výlety a hraní venkovních her. Vím, že byla v areálu také synagoga, kam jsme se chodili občas učit. Povídali jsme si tam o předmětech a knihách, které jsme v modlitebně viděli a měli možnost si popovídat také s místním rabínem. Každé ráno jsme se sešli na velkém dvoře a každá skupina – stát po státě – pozdravila druhé svou řečí. Poté jsme řekli „šma“ a „mode ani“ a šlo se snídat. Slavili jsme také šabat a já nechápala, proč musí být zrovna v ten den všechny reproduktory vypnuté a proč máme přidělené balíčky s jídlem a nemůžeme se chodit stravovat do jídelny, jako normálně.
"Ale tehdy mě to nijak netrápilo a užívala jsem si souznění s tímto časoprostorem."
Zpětně si uvědomuji, že jsem tehdy neměla tolik vědomostí, jaké již měly některé děti v mém věku, zapojeny do židovského života v pražských komunitách či židovských školkách, později školách. Ale tehdy mě to nijak netrápilo a užívala jsem si souznění s tímto časoprostorem. Tento tábor jsem absolvovala asi šest let v řadě, v průběhu kterých jsem se potkávala se zhruba stejnou skupinou vrstevníků, se kterými jsem se spřátelila a s některými jsem v kontaktu až dodnes.
Szarvas
That same year, my mom received information from the secretary of the Liberec Jewish congregation about the regularly held international Jewish summer camp in Szarvas, Hungary. While driving back from Liberec, we stopped at a red light of a crossroad in Prague, and my mom explained that the camp was two weeks long and located near the town of Szarvas in Hungary. It sounded adventurous, and I had already some experience with summer camps. So, it didn't take long, and that summer I went by bus with other participants to this unusual event.
The camp offered countless activities, from "peulot" (education of Judaism and its values) to sports – swimming, canoeing, Krav Maga, wall climbing, and dancing – as well as singing, art, trips, outdoor games and much more. I remember there was a synagogue on the premises where we sometimes had classes. We talked about the objects and books we saw in the synagogue and had the opportunity to have a chat with the local rabbi. Every morning, we gathered in the large courtyard, and each group – representing a country – greeted the others in their language. Then we said the "Shema" and the "Modeh Ani" prayer before having breakfast. We also celebrated Shabbat, and I couldn't understand why all the speakers had to be turned off on such day and why we were given food packages and couldn't eat in the dining hall as usual.
“I enjoyed being in sync with the time and space there.”
In retrospect, I realize that I didn't have as much knowledge as some of the children my age who were involved in Jewish life in Prague's communities or Jewish kindergartens and schools. However, back then, it didn't bother me, and I enjoyed being in sync with the time and space there. I attended this camp for about six years in a row, during which I was meeting the same group of peers, some of whom became my friends, and I'm still in touch with some of them to this day.
Brigáda na obci a škola
V mezičase jsem se také stala šámeskou v liberecké obci, která se už tehdy potýkala s problémem malého množství členů. A tak při konkurzu na výběr mé pozice, nebyla tak velká konkurence. Pomáhala jsem s provozem skladu a pohyby zaznamenávala do tabulky, při komunitních akcích, jako při Chanuce, Purimu či Pesachu, jsem se také organizačně zapojovala s prodejem Macesů či s cateringem. Připravovala jsem modlitebnu pro bohoslužby, měla možnost provázet některé návštěvníky po synagoze či při členských schůzích poslouchat, s jakými problémy se synagoga potýká. Touto čtyřletou činností v nitru naší krásné synagogy se mi otevřely dveře k tomu nasát atmosféru Judaismu zase o chlup víc.
Ve třídě na gymnáziu v Liberci, kam jsme se později přestěhovali, jsem měla spolužačku se židovskými kořeny, která se k nim ale nehlásila. Nejprve jsem byla opatrná se svou otevřeností a o svém původu jsem se moc nesvěřovala. Judaismus se ale postupně a nenuceně stával větší a větší součástí mého života, a tak bylo těžké o tom nemluvit. Zvláště při všech těch letních tábornických zkušenostech, šabatech každý pátek a mé práci šámesky. Nakonec jsem se svěřila a setkala jsem se s absolutním respektem a tolerancí od svých spolužáků – některé jsem dokonce vzala i na bohoslužbu. Když jsme brali na gymnáziu Judaismus v hodině náboženství, všechny hlavy byly vcelku pravidelně otočeny ve směru ke mně – fungovala jsem jako jakási záruka pravosti informací.
Volunteering in the Community and school
In the meantime, I also became a "shamash" (helper) in the Liberec community, which was already facing the problem of having only a few members. So, when I applied for the position, there wasn't much of competition. I helped with the operation of the storage and recorded its movements in a chart. During congregational events, such as Hanukkah, Purim, or Passover, I also got involved in organizing activities, like selling matzot or providing catering. I prepared the prayer room for services, had the opportunity to show the synagogue around to visitors, and during membership meetings, I listened to the issues the community was facing. This four-year experience within the heart of our beautiful synagogue opened the doors for me to absorb more of the atmosphere of Judaism.
In the classroom at the gymnasium in Liberec, where we moved later, I had a classmate with Jewish roots who didn't want to share this information. At first, I was also cautious about being open about my Jewish identity, and I didn't share much about my Jewish background. However, as Judaism gradually, without pressure, became a bigger part of my life, it became difficult not to talk about it. Especially with all the summer camp experiences, Shabbat celebrations every Friday, and my role as a "shamash." Eventually, I opened up to my classmates and met with absolute respect and tolerance from them – I even took some of them to a service. When we studied Judaism in religion class, all heads were turned in my direction – I became sort of a guarantee of the information’ correctness.
Bat micva
V tu dobu jsem také chodila do hodin hebrejštiny s Karlem Hrdličkou, který pravidelně dojížděl do naší synagogy. Bylo to součástí mé přípravy na bat micva, kterou jsme s maminkou poté absolvovaly společně. Připravovali nás na ni rabíni Tomáš Kučera, působící nyní v Mnichově, a David Maxa, který je nyní rabínem v Liberci a ve své vlastní komunitě v Praze. Učila jsem se kantilovat (zpívat z Tóry), psát drašu a číst a psát hebrejsky. K této příležitosti jsme si s maminkou koupily talit (modlitební šál). Bylo mi sedmnáct a mámě pětačtyřicet.
Bat Mitzvah
At that time, I also attended Hebrew lessons with Karel Hrdlička, who regularly commuted to our synagogue. It was part of my preparation for my Bat Mitzvah, which my mom and I later celebrated together. We were guided by Rabbi Tomáš Kučera, who now serves in Munich, and David Maxa, who is now a rabbi in Liberec and in his own community in Prague. I learned to chant from the Torah, write a drasha (speech), and read and write in Hebrew. For this occasion, my mom and I bought a tallit (prayer shawl). I was seventeen, and my mom was forty-five.
Nechceš se stát rabínkou?
Díky naší otevřené komunitě, která přijímala mnoho zahraničních návštěv a spoluprací, jsem se měla možnost setkat s některými rabíny z USA či s představiteli WUPJ a jiných organizací. Jeden z našich hostů mi pak v žertovně řekl, že bych měla zkusit být rabínkou, že to je to nejlepší povolání, které existuje. Zasmála jsem se tomu a hodila to daleko za svou hlavu.
Přišla korona pandemie a naše synagoga se stala daleko prázdnější, než kdy dřív. Nezbývalo, než „streamovat“ bohoslužby online. Halacha byla pro tyto podmínky upravena dokonce tak, aby bylo možné do minjanu započítat i online účast. Měla jsem už po bat micva a s rabínem jsem se připravovala na to, jak správně vést šabatovou bohoslužbu. A když byla nouze a nikdo jiný nemohl, bohoslužbu jsem vedla já. Postupně jsem se v tom stala jistější a viděla jsem, že se to i online připojeným z různých koutů Česka (i světa) líbí. Vždy, když jsem stála za bimou a byla jsem pro komunitu mediátorem jakéhosi světla a síly, sama jsem sílu získávala. Cítila jsem, že mi to jde od srdce. A tak jsem začínala zjišťovat, že když si pečlivě zanalyzuji práci rabína, přijde mi smysluplná – pro společnost i pro mou vlastní osobu.
Don’t You want to become a Rabbi?
Thanks to our open community, which welcomed many foreign visitors and cooperations, I had the opportunity to meet some rabbis from the USA and representatives of WUPJ and other organizations. One of our guests jokingly told me that I should try to become a rabbi because it's the best profession that exists. I laughed it off and didn't think much of it.
Then the coronavirus pandemic came, and our synagogue became emptier than ever before. We had to "stream" the services online. Halacha was adapted for these conditions, allowing online attendance to be counted for minyan. I had already had my Bat Mitzvah, and with the rabbi, I was preparing to lead the Shabbat service correctly. And when there was a need and no one else could, I ended up leading the service. Gradually, I became more confident in it, and I saw that people from various parts of the Czech Republic (and the world) liked the online services. Every time I stood at the bimah and served as a mediator of some sort of light and strength for the community, I gained strength myself. I felt it came from my heart. And so, I began to realize that when I carefully analyzed the work of a rabbi, it seemed meaningful to me – both for society and for my own path.
Židovská identita
Stále jsem toužila po tom vědět víc o tom, kam vlastně patřím a co to je, být Židovkou, a tak jsem s myšlenkou na rabínství, jakožto možné budoucí povolání, začínala stále více koketovat. K tomu jsem ve čtvrtém ročníku gymnázia napsala maturitní práci na téma: Formování židovské liberecké obce. Naši obec jsem podrobila reflexi v historickém, geografickém, kulturním, náboženském a současném kontextu, přičemž jsem se některých ptala, co je židovská identita. „Někteří ze zpovídaných členů obce v otázce židovské identity nastínili, že být židem je pocit, který je v nich a velmi těžko se jim popisuje. Pro upřesnění uvádějí termíny jako: pocit odpovědnosti k celku, potřeba pokračování a návaznosti v souvislosti se svou rodinnou židovskou historií a tradicí a v neposlední řadě také soubor hodnot vylepšujících jejich životní styl.“ Tato otázka mi zkrátka nedala spát, jelikož jsem měla silný pocit, že jsem součástí něčeho, co musí být objeveno.
Byť jsem neměla žádnou předchozí hlubší edukaci v judaismu, jako děti z pražských židovských škol a školek a v kontaktu se židovskou komunitou v Praze jsem byla jen minimálně, něco ve mně mi říkalo, že tuto cestu rabinátu musím zkusit a podrobit ten záhadný Judaismus většímu zkoumání, než tomu doteď praktikovanému. Je pravda, že kdybych ji nezkusila, velmi by mě to mrzelo. A tak se mi nějakým zázračným způsobem podařilo, dostat se na Abraham Geiger Kolleg v Postupimi, za což velmi vděčím rabínu Davidovi Maxovi.
Léto po tom jsme se vydali s mým kamarádem na cestu do Izraele, kde jsme v programu Sar-El dobrovolničili v izraelské armádě. Byli jsme součástí tábora, kde se připravili zdravotnické balíčky první pomoci. V Izraeli jsem sice už v pěti letech byla, ale až teď jsem si uvědomovala ten pocit domova a sounáležitosti, kterým Izrael pro každého Žida je.
Na podzim minulého roku (2022) jsem tedy započala s mou rabínskou cestou. Tento rok byl snad jedním z nejtěžších, který jsem v mém životě měla – tolik změn! Na začátku jsem neměla jistou kolej, bylo potřeba si dodělat také certifikát z němčiny, abych mohla vedle rabínského výcviku začít studovat na univerzitě obor židovské teologie a už vůbec jsem nevěděla kdo jsem. Byla jsem zachvácena pocity nesmírné vděčnosti, jelikož jsem se na Kollegu potkala s lidmi, který svět vidí skrz stejné brýle jako já. Střetla jsem se s prostředím, do kterého patřím. Objevila jsem židovský život v Berlíně, který pro mě byl svým rozměrem v porovnání s tím, co jsem zažívala ve své malé liberecké komunitě, kontrastem. Poznala jsem nespočet lidí z různých koutů světa a z ortodoxního, konzervativního a liberálního judaismu.
Přišla jsem si, jakože se konečně můžu nadechnout. Nemusím si připadat divně, když cítím náklonnost k Bohu (ta je v ateistickém Česku výjimkou) a chci, aby mi věci v životě dávaly větší smysl. Pohybuji se mezi svými lidmi, těm nemusím vysvětlovat, co je to jarmulka, synagoga, ani proč do ní chodím každý pátek. To vše jsou věci, které mí nežidovští kamarádi nemohou plně pochopit, jelikož nežijí tento styl života – to jim samozřejmě nemám za zlé a vážím si jejich tolerance k mé kultuře. Napsala jsem na to konto tuto báseň:
Jewish identity
I still longed to know more about where I really belonged and what it meant to be a Jew. With the idea of becoming a rabbi as a possible future profession, I began to flirt more. In the fourth year of high school, I wrote my graduation thesis on the topic: "Formation of the Jewish community in Liberec." I reflected on our community in historical, geographical, cultural, religious, and current contexts, asking some members what Jewish identity meant to them. "Some of the interviewed members of the community outlined that being Jewish is a feeling deeply rooted within them, which is hard to describe. To clarify, they mention terms such as a sense of responsibility to the whole, the need for continuity in connection with their family Jewish history and tradition, and, last but not least, a set of values improving their lifestyle." This question simply wouldn't let me sleep because I had a strong feeling that I was part of something that needed to be discovered.
Even though I didn't have any deep education in Judaism like children from Jewish schools and kindergartens in Prague and had minimal contact with the Jewish community there, something inside me told me that I had to try this path of becoming a rabbi and subject Judaism to more extensive examination than I had practiced until then. It's true that if I hadn't tried it, I would have regretted it greatly. And so, somehow miraculously, I managed to get to the Abraham Geiger Kolleg in Potsdam, for which I am very grateful to Rabbi David Maxa.
The summer after that, my friend and I embarked on a journey to Israel, where we volunteered in the Israeli army through the Sar-El program. We were part of a camp where we prepared first aid medical kits. Although, I had already been to Israel at the age of five, it was only now that I realized the feeling of home and belonging that Israel represents for every Jew.
In the fall of last year (2022), I started my rabbinical journey. This year has probably been one of the most challenging ones in my life – so many changes! At the beginning, I wasn't on a clear path, and I also had to complete a certificate in German to be able to study Jewish theology at the university alongside the rabbinical training. I didn't even know who I was anymore. I was overwhelmed with feelings of immense gratitude because at the Kolleg, I met people who saw the world through the same lens as I did. I encountered an environment where I belonged. I discovered Jewish life in Berlin, which, compared to what I experienced in my small Liberec community, was a contrast in dimensions. I met countless people from various parts of the world and from Orthodox, Conservative, and Liberal Judaism.
I felt like I could finally breathe. I no longer had to feel strange when I felt a connection to God (which is rare in atheist Czechia) and when I wanted things in life to have a greater meaning. I move among my people, and I don't have to explain what a yarmulke is, or a synagogue, or why I go there every Friday. These are things that my non-Jewish friends cannot fully understand because they don't live this lifestyle – I don't hold it against them, and I appreciate their tolerance for my culture. On this account, I wrote this poem:
Edentita
Ty, krotká studánko, co síla svět(l)a v tobě tkví,
ty, jejíž obtisk vetkán je v časoprostoru,
ty, která proplouváš korábem generací,
ty, na kterou se nezapomíná ani když Strach přešlapuje přes práh
ty, která vnášíš vřelou známost až za hranice předjímání,
ty, jež usmíváš se, když jinakost vstupuje,
ty, jejíž nezávislost chvěje se v pevném obalu víry,
ty, majíce povahu nekonečné míry,
k tobě já obracím se,
když svět zdá se být rozdělen,
když pochyby zavanou,
když stabilitu vratkost určuje,
když morálka nastupuje k převozníkovi falše,
tam odkud ty máváš mi,
tam ti jdu vprostřed vstříc,
bo není nic víc,
než o kousek blíž ti být,
tobě, zatím ne zcela polapitelná,
rajská,
Edentito
Edentity
You, gentle well, in whom the power of light resides,
You whose imprint is woven into the space-time,
You who sail through a ship of generations,
You, on whom we never forget, even when Fear steps over the threshold,
You, who bring warm intimacy beyond the limits of anticipation,
You, who smile when otherness enters,
You whose independence trembles in the firm coat of faith,
You with a nature of infinite measure,
to you I turn,
when the world seems divided,
when doubts blow in,
when stability is determined by wobbliness,
when morality boards to the ferryman of falsehood,
there, where you wave to me,
there, I walk towards you in the middle,
for there is nothing more,
than to be a little closer to you,
to you, as of yet not wholly capturable,
paradisiacal,
Edentity
Hitlerovi to s naší rodinou nevyšlo.
Trochu mě mrzí, že jsem nestihla tuto báseň ukázat svému pradědovi, který bohužel v dubnu tohoto roku v 97 letech zemřel. Byl přeživším šoa, který měl velký vliv na mou zvědavost po hledání mého židovského já. Byť byl otevřeným ateistou, svůj židovský původ popřít nemohl. Už jen jeho touha pořádat každoroční setkání s celou širokou rodinou něco naznačuje. „Hitlerovi to s naší rodinou nevyšlo.“ říkal oprávněně, jakožto pradědeček 16 pravnoučat. Občas jsem k němu jezdila na prázdniny, byl pro mě velkým vzorem. Do malé kuchyně vynalezl konstrukci na posuvnou mikrovlnku, zhotovil i lištu na posuvnou televizi, aby se jeho manželka mohla při vaření kochat. Když jsme k obědu měli kuře, které jsem nedojedla, pohrdavě se na mě podíval a řekl (stejně jako můj děda): „To kuře za tebe položilo život!“ Stále něco kutil a do vysokého věku jezdil na kole. Měl vybraný vkus pro hudbu a nadání pro psaní. Jeho optimismus, vřelost a snaha pro pochopení každého je to, co si jako jedna šestnáctina pravnoučat odnáším s sebou do života.
Praděda byl mou volbou, stát se rabínkou, překvapen a zprvu ji silně zpochybňoval. Při našich posledních rozhovorech jsem ale mezi řádky vyrozuměla změnu jeho postoje. „A tak až budeš někdy k někomu kázat, taky se tam o mně někde zmiň.“ Nejspíš si uvědomil, že židovská identita se zachovala i v té původní „jedné čtvrtině“ mě, a že se něco z něj obtisklo do tohoto světa dál, což si velmi přál.
Hitler’s plan failed with our family
I regret a bit that I didn't get to show this poem to my great-grandfather, who unfortunately passed away in April of this year at the age of 97. He was a Shoah survivor, which greatly influenced my curiosity about seeking my Jewish self. Although he was an open atheist, he couldn't deny his Jewish heritage. The fact that he organized annual family gatherings already hints at something. "Hitler's plan failed with our family," he rightly said, being a great-grandfather to 16 great-grandchildren. Sometimes I visited him during vacations, and he was a great role-model for me. He invented a construction for a sliding microwave in his small kitchen, and he even made a sliding bar for the TV so his wife could enjoy the view while cooking. When we had chicken for lunch and I couldn't finish it, he looked at me disapprovingly and said (just like my grandfather): "This chicken laid its life for you!" He was always tinkering and rode his bike until an old age. He had a refined taste in music and was very gifted in writing. His optimism, warmth, and efforts to understand everyone are what I, as one-sixteenth of his great-grandchildren package, carry with me into my life.
Great-grandpa was surprised and initially strongly questioned my choice to become a rabbi. In our last conversations, however, I read between the lines that his attitude had changed. "So when you someday preach to someone, mention me somewhere there." He said. Perhaps he realized that Jewish identity was preserved even in that original "one-fourth" of me, and he very much wished that something of him would imprint onto this world further.
A co bude dál?
S přesunem do Německa se moje hodnoty začaly intenzivněji formovat. Začínám také pomalu řešit, co s sebou prakticky ponese, být žena rabínka. Vím, že v ortodoxních komunitách se neuplatním. K ortodoxii zatím neinklinuji, ale uvědomuji si, že i když studuji na liberální rabínském semináři, můj přístup k Judaismu a pohled na mnoho z jeho elementů se může kdykoli změnit. Přemýšlím, zda vůbec chci působit jako komunitní rabín, bylo by přeci tolik dalších možností. Někde učit, být součástí nějaké velké židovské organizace či psát apod. Zda se vrátit do Česka je také komplikovaná otázka, jelikož tamní židovská základna je malá.
V úvahu beru také možnost působit v Izraeli, i když konkurence tam by byla daleko vyšší, než v Evropě. Musím brát v potaz také otázku bezpečnosti, když je nyní extremismus bohužel na vzestupu. V prvním ročníku ze šesti je ale ještě těžké vidět něco velmi konkrétně. I přesto, se mi už začínají rýsovat lehké obrysy. Přála bych si mít spokojenou rodinu a židovské hodnoty a moudrost předávat dál.
Pro teď se řídím heslem rabbiho Nachmana: Celý svět se vším je jen úzký most a to, na čem záleží, je vůbec se nebát.
"Pro teď se řídím heslem rabbiho Nachmana: Celý svět se vším je jen úzký most a to, na čem záleží, je vůbec se nebát."
What’s next?
With the move to Germany, my values began to take shape more intensely. I also slowly begin to address what being a female rabbi practically entails. I know that I won't be accepted in Orthodox congregations. I'm not inclined towards Orthodoxy at the moment, but I realize that even though I study at a liberal rabbinical seminary, my approach to Judaism and my views on many of its elements may change at any time. I'm thinking about whether I even want to work as a communal rabbi - there are so many other possibilities. Teaching somewhere, being part of a major Jewish organization, or writing, and so on. Returning to the Czech Republic is also a complicated question because the Jewish base there is small.
I also consider the possibility of working in Israel, even though the competition there would be much higher than in Europe. I also have to take into account safety concerns as extremism is unfortunately on the rise now. After the first year of the six years of my studies, it is still difficult to see something very concrete. Nevertheless, faint outlines are already beginning to appear. What I know for sure is that I wish to have a happy family and pass on Jewish values and wisdom.
For now, I follow Rabbi Nachman's motto:
“The world is just a narrow bridge, and the important thing is to not be afraid.”
Листайте, чтобы посмотреть
нашу последнюю коллекцию.
Ваша история может
стать следующей!
Калейдоскоп — проект Фонда Ротшильд (Rothschild Foundation) Hanadiv Europe.
- Design by Creative Interpartners
- Website by Beachshore